Přestože naprostá většina oblastí Jihovýchodní Asie proslulých svým řezbářstvím nepatří do
pásma tropických deštných pralesů, vyskytují se zde stovky druhů stromů. Většina z nich roste v monzunových lesích, a to především v horských oblastech, doposud tolik nezasažených civilizačními vlivy. Pro samotnou výrobu dřevořezeb je vhodných jen okolo 40 druhů, z nichž je však pouhých 20 obecně rozšířeno. Ne všechny pak patří k původní floře oblasti. Jelikož některé části Indie, Afriky a Střední Ameriky mají velice podobné klima jako horské oblasti Jihovýchodní Asie, dovážely sem koloniální vlády druhy i z těchto částí světa. Jde buď o stromy okrasné, velice rychle rostoucí či jinak hospodářsky využitelné (chutné plody, listy vhodné jako potrava pro dobytek, využitelné pro výrobu léků). Některé velké (pořádně rozsochaté) druhy pak byly dovezeny jako ochrana pro jiné hospodářsky významné plodiny před slunečním zářením.
Problémem je názvosloví. Protože jde ve většině případů o stromy rostoucí pouze v těchto zeměpisných šířkách, neexistuje dost často jejich anglický, natož pak český název. Často se tedy používají názvy domorodé, i když i tam mohou nastat komplikace. Často se stává, že i na jednom ostrově má jeden druh stromuhned více pojmenování. A to ani nezmiňuji, že jinak se může jmenovat malý, ještě nevzrostlý strom, jinak strom dospělý a ještě jinak jeho dřevo jako materiál pro další zpracování. Pro popisy jednotlivých stromů a dřev jsem vybral názvy nejrozšířenější, v případě obecného rozšíření uvedu i jejich synonyma. Pro jednoznačnost připojuji i latinské názvy.
Dřeva lze rozčlenit na měkká a tvrdá. Obecně vzato se měkká dřeva používají pro výroby dřevořezeb barvených či patinovaných. Lze je poměrně snadno opracovávat ostrým nožem nebo dlátkem. jejich nevýhodou je to, že při vysoušení velice silně rozpraskají, musí se tmelit, takže bez povrchové úpravy, která zakryje veškeré vady na kráse jsou téměř nepoužitelné. To platí především pro větší kusy, obzvlášť je-li socha vyřezaná z neštípané kulatiny. Také při vyřezávání je mnohdy těžké odhadnout jak velký kus dřeva se odlomí. Nejčastěji používané je dřevo stromů belalu a jempinis.
Druhou skupinu tvoří tvrdá dřeva. Vzhledem k vyšší ceně a horší dostupnosti obecně se používají především pro náročnější dřevořezby. Na rozdíl od dřev měkkých se s nimi lépe pracuje v tom smyslu, že se dá mnohem lépe odhadnout jak velká část se po úderu dlátem odlomí. Také poskytují mnohem větší možnosti pro práci s detailem. Až na výjimky (rituální masky a sochy) se nikdy nezakrývají vrstvou barvy či patiny. Řezbáři se naopak snaží, aby vynikla jejich přirozená kresba a barva. K nejpoužívanějším dřevům této kategorie patří sonokeling, suwar, panggal buaya a teak.
Domorodí umělci a řemeslníci využívají od nepaměti stejných, většinou velmi primitivních nástrojů. I když se dnes k vyřezání základního tvaru často pomáhá jednoduchá strojní pila (u větších kusů motorová), většina práce se stále dělá ručně. Pomocí ostrých nožů, rydel a dlátek (většina je vyrobena z automobilových pér) vykouzlí během relativně krátké doby zručný domorodec téměř vše, na co si vzpomenete. Pravdou je, že mnohem lépe jim jdou od ruky řezby již zaběhnuté a stokrát zopakované. Ty zas na druhou stranu vyřežou téměř poslepu. Krátkými, ale silnými poklepy dřevěnou paličkou dávají svým nástrojům patřičnou razanci. Většinou pracují vsedě na zemi, přičemž opracovávaný předmět si přidržují nohama. Občas si vypomohou dřevěným špalíkem jako podkladem.
